Správní území obce Třebešice se rozkládá na jednom katastrálním území Třebešice o výměře 417, 64 ha. V obci žije 84 obyvatel (rok 2015).
Výslovností měkkého "ť" vzniklo Třeběčice a z toho pak neúplným článkováním Třebešice. Ostatní obměny tohoto jména spadají na vrub cizím písařům. Tam, kde se dnes říká "v Ohradách", stála ve 13. století tvrz zvaná Debrník, a kolem ní se rozkládala ves Třebešice. V husitských dobách přidrželi se osadníci debrničtí učení Mistra Jana Husa a kalichu. Po utišení husitských bouří sídlil v Třebešicích rytíř Valkoun z Třebešic, který roku 1448 s lidem svým pomáhal panu Jiřímu z Poděbrad dobýt Prahu. Rod rytířů z Třebešic v Třebešicích vymřel během 15. století. Před rokem 1530 byl v obci založen pivovar, který fungoval asi do roku 1895. Roku 1544 dal do obnovených desek zemských vložit své dědictví v Třebešicích rytíř Václav Záhora ze Záhoří, a to tvrz, dvůr a celou ves. Rytíři Záhorové opustili starou tvrz a vystavěli blíže kostela nový hrad, který nazvali Třebešice. Toto jméno se během času přeneslo i na kostel a jméno Debrník kleslo v zapomenutí.
Roku 1752 byl ustanoven v Třebešicích ředitelem panství a farářem P. Columbán David, za něhož byla postavena první dřevěná školní budova. Prvním učitelem byl Jan Chlumecký. V obci byl také založen lihovar v nynějším č. p. 3, kde ještě dnes čteme na štítě nápis „Spi ritus Staří lidé dosud říkají, že chodí do "aparátu". Občané se uchylovali k silnějšímu pití a kartám tak důkladně, že mnoho usedlostí bylo následkem předlužení prodáno ve veřejné dražbě. Aby vrchnost své poddané držela na uzdě, měla dost drábů, kterým pomáhal vrátný ze zámku. Podle dcery posledního vrátného Františka Nohy měl její otec přezdívku "Honzo, křič!" Starý Noha prý býval dobrák od kosti. Když vykonával tělesný trest, říkal poddanému: "Honzo, křič!", a to proto, aby křikem vypláceného byla milostivá vrchnost dohnána k útrpnosti, nebo aby se zdálo, že vrátný řádně koná svojí povinnost.
Roku 1797 byla postavena dřevěná školní budova, která stála proti zámku. V ní se vyučovalo do roku 1830, kdy byla vystavěna školní světnice v zámeckém dvoře. Roku 1865 byla školní budova upravena z obecního špýcharu. A roku 1899 byla ke školní budově přistavena třída, kabinet, schodiště a záchody. Dále bylo v roce 1922 koupeno rozsáhlé letní cvičiště.
Symboly obce
Atributy zachycené na znaku a praporu Třebešic spojují připomínku významných majitelů osady. Věžníkové (1598–1651) jsou zastoupeni erbovním znamením figury psa věžníka. Pobělohorští Schierové z Windmuhle (náhrobky z let 1657 a 1679 jsou dochovány v místním starobylém kostele Všech Svatých) figurou korunky v červeném poli (viz praporec v pravém klenotu jejich erbu). Poslední majitelé, benediktini z pražského Emauzského kláštera, jsou prezentováni opatskou berlou.
Kostel Všech svatých
Zakladateli tohoto kostela byli vladykové usedlí na tvrzi Debrník. Kostel byl postaven v románském slohu a kruhová apsida potvrzuje značnou starobylost. V soupisu kostelů, který nechal první arcibiskup pražský, Arnošt z Pardubic, pořídit někdy kolem roku 1350, je uveden kostel Debrník (ve starých listinách byl kostel uváděn pod tímto jménem) jako farní kostel. Patřil k archidiakonátu kouřimskému a k děkanství štěpánovskému. V době husitské se osadníci přidrželi kalicha. Od roku 1624 je duchovní správa vykonávaná z Divišova, neboť na základě dekretu císaře Ferdinanda II. opustil Třebešice poslední nekatolický kazatel. Roku 1752 připadly Třebešice do vlastnictví Emauzského opatství benediktinů a v roce 1760 otevřel klášter v Třebešicích školu. Roku 1768 byl starý dřevěný strop na kostele nahrazen novou klenbou, současně byla zhotovena nová střecha. Později roku 1829 byla přistavěna další část lodi, dnešní kůr. A o více jak 70 let později byla přistavena sakristie a předsíň. Roku 1787 byla v Třebešicích zřízena tzv. lokálie, která byla roku 1857 povýšena na farnost. Duchovní správu od této doby vykonávali až do roku 1880 emauzští benediktini. Poté se zde střídali různí kněží jako faráři. Jako jeden z posledních to byl především P. Prokop Holý, který také fakticky ještě bydlel na "faře", umístěné v polovině budovy třebešického zámku. Zde také 21. března 1944 zemřel. Později je farnost už trvale spravována z Divišova. Velké opravy i úpravy interiéru prodělal kostel v době působení P. Miroslava Vágnera. V roce 1973 byl pořízen nový obětní stůl, současně byla nově pokryta střecha. V roce 1974 byla provedena nová elektroinstalace, vnitřek kostela byl vymalován a ve spolupráci s akad. Sochařem K. Stádníkem celkově upraven. V roce 1975 se nechala zhotovit nová střecha věže, včetně fasády, nové okenice a lavice. Roku 1983 byl pořízen nový zvon ke cti sv. Vojtěcha, do předsíně dána nová žulová podlaha. V roce 2000 byla opět zhotovena nová střecha věže, včetně nového nátěru fasády horní části věže. Koncem roku 2001, "přičiněním" malého tornáda, které se 31. května přehnalo krajem a značně poničilo střechu lodi, byla zhotovena střecha nová.
Zámek Třebešice
Zámek Třebešice je pozdně barokní zámecká dvoukřídlová jednopatrová budova s vížkou nad valbovou střechou. K zámku patří barokní špýchar s volutovým štítem, stáje s klenbami a bývalý lihovar. Zámek i špýchar jsou částečně podsklepené. V současnosti prochází zámek postupnou rekonstrukcí.
František Provazník
František Provazník se narodil 7. února 1948 v Praze. Je Mistrem sportu. Jako veslař získal bronzové medaile na olympijských hrách v Mnichově 1972 a na mistrovství Evropy v Moskvě 1973. Profesionálně působil jako fotoreportér týdeníku Stadion. Po absolutoriu katedry fotografie FAMU v Praze se stal členem Českého fondu výtvarného umění (ČFVU). Od poloviny 70. let inklinuje ve volné tvorbě k zátiší, v zakázkové práci k portrétům a reklamní fotografii. Od roku 1980 žil a pracoval ve Velké Británii. Po roce stráveném v Londýně se odstěhoval do Oxfordu. Stal se spoluzakladatelem Oxforďs Artist Group, byl členem Chelsea Arts Club, The Association of Professional Photographers. V polovině 90. let se vrátil z Anglie do Třebešic, kde si zařídil dům po otci. Postavil nový ateliér a laboratoř. Je členem Syndikátu novinářů ČR. V Anglii mimo jiné pracoval i jako portrétista význačných osobností veřejného života. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách prestižních domácích i světových galerií.