Když někdo vyplňuje prázdné místo v pozadí někoho mnohem důležitějšího, říkáme, že mu „dělá křoví“. Nutno říci, že toto rčení je k našim křovinám dosti nespravedlivé. Vždyť nejrůznější houští, remízky, zarostlé aleje a meze dodávají naší krajině půvab, brzdí vítr, zadržují vodu a slouží jako útočiště pro množství rostlinných a zvířecích druhů, kterým nevyhovují rozlehlé lány polí ani hluboké lesy. Meze, lemující polní cestu, po které právě kráčíte, byly původně osázeny ovocnými stromy. Protože však lidé přestali vyřezávat keře, které se zde uchytily, vzala si příroda své a meze zarostly neprostupnou houštinou.
Snad každý z nás se již někdy se zalíbením zahleděl na drobného pruhovaného „šnečka“ páskovku keřovou, který obývá vlhčí i suché křoviny a proniká i do zahrad a sadů.
Na slunných a kamenitých křovinatých stráních můžeme narazit na užovku hladkou, která je šedá s tmavou skvrnou za hlavou a tmavými pásy po stranách těla. Při zběžném pohledu bývá tento neškodný had často zaměňován za zmiji.
Svou kořist z křovin vyhlíží pěvec ťuhýk obecný, který je o málo větší než vrabec, je však dravý jako miniaturní sokol. Loví hmyz a drobné obratlovce, přemůže i myš. Kořist, kterou ihned nespotřebuje, napíchne do zásoby na trny v okolí svého hnízda. Sameček má na hlavě charakteristickou černou masku, táhnoucí se přes oko. Z důvodu rozorání křovinatých mezí a intenzivního zemědělství v posledních desetiletích ťuhýků stále ubývá.
Stejně jako lesy žijí v noci i křoviny rušným životem. Za potravou zde slídí rezavý hlodavec plšík lískový, který okusuje výhonky a pupeny, loví hmyz, žížaly a slimáky, v létě a na podzim pak přechází na semena, lesní plody a ovoce.
Pozor si musí plšík dát mimo jiné na hranostaje, lasicovitou šelmičku, jejíž hlavní kořistí jsou drobní hlodavci, žere však i žáby, ještěrky, slimáky a hmyz. Známý je svým dvojím zbarvením – v létě je skořicově hnědý s bílým spodkem, v zimě je pak celý bílý, přičemž špička ocásku zůstává vždy černá.